Jelikož pár týdnů před obávaným závodem 5 beskydských vrcholů mne sklátila choroba, moc jsem toho nenatrénoval. O to důkladněji jsem se připravoval po teoretické stránce. Honza Červák vyrobil seznam všech možných i nemožných vrcholů, seřazený podle souřadnic, já vyrobil schematický plánek Beskyd se všema značkama, učil se nazpamět polohu hlavních i vedlejších vrcholů a zkoušel odhadnout které z nich asi stavitel letos vybere. Z jeho vyjádření na webu závodu vyplynulo, že se letos dočkáme předstartu na nějaký vršek blízko základny. Tipoval jsem Godulu, ale šlo se na vedlejší Kyčeru. Předtím ale bylo třeba probojovat se na podium, na kterém ležely obálky se startovními průkazy všech 300 přihlášených týmů. Když jsem se konečně dostal na jeviště, začal mne ze zadu ohrožovat nějaký borec, který se do davu vrhl s baťůžkem s trekovýma hůlkama. Jak se předkláněl, bodl mne několikrát do zadku. K obálce mi už chybělo jen pár centimetrů, tak jsem zatnul zuby i sedací svalstvo, pravou ruku natáhnul jak Saxána a hurá, mohli jsme vyrazit na trať.
Hned odpočátku se mi nějak nedařilo navázat kontakt s mapou. Asi jsme trefili špatnou odbočku a namísto po cestě jsme se potáceli houštinami. Nezbývalo než rvát to azimutem do kopce a utěšovat se tím, že i Horovi jsou v tom bordelu s námi.

Na Kyčeře si už mezitím několik týmů lámalo hlavu kde leží Melchor, první oficiální vrchol závodu. Většina lidí o něm nikdy neslyšela, my naštěstí měli ten Honzův seznam, takže ihned odbíháme. Zkušeně si cestu zkracujeme seběhem údolím potoka na Pražmo, pokračujeme po silnici na Krásnou a po žluté až k vrcholu. Po cestě nás předbíhají favorité z Tilaku, dole v příkrém svahu pod námi se nějaká dvojice snaží vydrápat kolmo nahoru na naší cestu. Nechápu, jak může být takhle vepředu někdo kdo chodí takhle šíleně postupy, odhaduju, že se jim to nepodaří dřív než za půl hodiny. Jenže ani ne za pět minut už se nás ti dva ptají na to, jak to jde a kolik že týmů nás předběhlo. Po pravdě odpovídáme, že víme jen o jednom, dvou, ale že Libor Uher (další favorit závodu, fyzicky velmi disponovaný horolezec, přemožitel K2) ještě ne. Odpověděli, že to jsou oni a zmizeli ve tmě i se svojí taktikou "kde není serak a hrozící lavina, jde se diretisimou nahoru" :-). Zkušeně nacházím triangl Melchoru, ale kontrola je o kus vedle, kde pořadatelé mohou postavit stan. Naštěstí nás přivolávají k sobě. V tuto chvíli jsme pátí, což je potěšující. Neméně potěšující je, že dál jdeme na Smrk, přes Lysou horu, kterou bych samozřejmě jen nerad vynechal.
Pravě na vrcholu Lysé trošku váháme. Značky vedou jinak než v mapě, na vrcholu je jen parta bujarých výletníků, kteří po nás chtějí autogramy. Naštěstí po chvíli situaci pochopíme a slézáme dolů po žluté k hrázi přehrady Šance. I tam malinko váháme, za sebou vidíme 4 světýlka soupeřů. Pokoušíme se o trhák, po silnici klušeme a jen tak tak, že si všimneme odbočky směrem na Smrk. Když jsme zhruba v polovině výstupu, začínají se proti nám vracet vedoucí týmy. Držíme páté místo, ztráta na první narůstá. Na vrchol je to nějak dál, než to podle mapy vypadá.

Třetí horou je Velký Polom na Slovenskočeském pomezí. Opravdu nezbývá než se vrátit, alespoň zjistíme, jak daleko jsou naši pronásledovatelé. Zdá se, že na ně máme větší náskok, nežli na nás mají lídři pelotonu. Indiánský běh po modré okolo Šance se v kopci před Visalajemi mění v chůzi. V údolí teče potok, pomalu nám dochází voda, ale my se rozhodujeme načepovat až v potocích na žluté za rozcestím Ježánky. Chybička - všechny byly vyschlé. Naštěstí v pravý čas přichází pramínek řeky Morávky. Traverzujeme klikatou cestou pod hřebenem a zkušeně se svezeme po cestě, která není v mapě KČT (v Shocartí je) a dovede nás na úpatí Polomky. Přesun po červené hřebenovce je zdlouhavý. Občas je nutné překonávat bažinky a obcházet louže, a to ještě nepršelo. Meteorology slibovaného déště jsme se nakonec dočkali o hodinu později, těsně před třetí kontrolou, kde jsme si řekli o panáka rumu. Přišel vhod, lilo jako z konve, cesty se začaly měnit v potoky, mapa i přes mapník vlhla a začala být pěkná zima. Zejména Honzovi, který měl na sobě pouze šusťákovku.

To už se ale plazíme na 4. vrchol, Suchý. Zase je to vracečka, na které potkáváme už jen 2 naše soupeře před námi. Údajně jsme již čtvrtí. A za námi minimálně půl hodiny nikdo. V Horní Lomné pod stříškou do sebe nacpeme snídani a po silnici jdeme až k odbočce modré značky směr Kamenitý. Cesty v okolí Babího vrchu se plní vodou, ti co přijdou po nás už asi budou brodit. Po červené na Ropičku se mi několikrát mylně zdá, že "už tam jsme". Nejsme a ještě dlouho nebudem, co se dá dělat. No co, přece dál šlapat, popobíhat a tak pořád dokola. Chvíle rozhodnutí se blíží. Z mapy je jasné, že následující kontrola může být problematická. Je to jakási kóta na bočním hřbetě, která klidně může být vymyšlená. K chladu a dešti se na pasekách přidává ještě svěží větřík, já jsem v pohodě, ale Honzovi je zima a já začínám tušit, jaké asi myšlenky se mu honí v hlavě. Ani jeden z nás ale o provaze v domě oběšencově nemluvíme. Je mi jasné, že teď nesmíme zakufrovat, přemlouvám déšt aby už skončil a v duchu se modlím o co nejbližší pátý vrchol. Tímto děkuji déšti, že mým prosbám vyhověl a štěstěně, která nám dovolila k ošidné kontrole doběhnout právě v čase, kdy tam na rozhodující křižovatce jeden z pořadatelů budoval barikádu z větví a před ní šipky, které ukazovaly, že máme odbočit úplně jinam, než nám ukazuje mapa. Vedoucí tým tam údajně ztratil hodinu. Na nejbližší dvojici ztrácíme už přes 45 minut, ale jelikož jedna dvojice vzdala, postoupili jsme z brambor na bronz. Hurá, pokračujeme, ani nebylo třeba nějakého velkého přemlouvání. Trošku jsme pomotali odběh, nejspíš kvůli tomu, že hřbítek byl opravdu jinde. Přemlouvat jsem nakonec musel spíš já sebe. Poslední horou byl Velký Travný a mým nožkám se nahoru zrovna moc nechtělo. Zjevně s pomocí hůlek by se mi šlo o mnoho lépe, budu si muset nějaké pořídit.
Na Travném nám potvrzují třetí pořadí, teď už to nevzdáme. Dopřáváme si luxus krátkého posezení v hospodě Ondráš (Pražmo), nasazujeme suché ponožky (já i rukavice a šálu) a poslední otravnou asfaltovou vložku absolvujeme převážně poklusem. Máme za sebou cca 108 km, 3700 metrů převýšení a také většinu soupeřů :-). V cíli čeká čaj, teplá sprcha a dvě gulášenky od pořadatele. Do půl desáté čekám, zda nedorazí ještě Horovi a Klapkovi, pak si jdu raději lehnout.

Ráno zabalíme a jdeme na vyhlášení. Nejprve nás příjemně překvapí dvojice děvčat, která zazpívala vtipnou a inteligentní píseň o závodě 5BV. A nezůstalo jen u jednoho překvápka. Organizátoři na třetím místě překvapivě nevyhlašují nás, ale bratry Rajnošky. Ach jo, nejspíš nás někde předběhli, tak teda brambory. Kdepak, outdooráci z Ekonomu se totiž "omylem" přihlásili do amatérů, na nás tedy zbyla cena pro druhé nejlepší "profesionály". Vyhráli stejně jako loni Tilaci, brambory tentokráte zůstaly manželům Horovým, favorizovaný tým Libora Uhra nedokončil.

Po vyhlášení nás Klapkovi hodili do Dobratic, kde jsem se měl v plánu odměnit návštěvou minipivovaru Koníček. Nevěděl jsem přesně kde leží, ale štěstí nás neopustilo ani po závodě. Nacházel se přesně tam, kde jsme se nechali vysadit, a za 15 minut i otevřeli :-). Superčesnekovou česnečku s nastrouhanými tvarůžky a chutný oběd spolu s výbornou jedenáctkou Ryzák jsme si opravdu zasloužili. Na cestu jsme si ještě nechali načepovat Ryzáky do PET lahve a vydařený víkend jsme korunovali úspěšným třistametrovým finišem s motoráčkem, který na nádraží dorazil ve stejné vteřině jako my.