První komplikace víkendu se vyskytla už při páteční návštěvě kantýny. Neměli můj tradiční předzávodní žloutkový řez, musel jsem vystačit s věnečkem. Přes celou republiku se nám podařilo projet bez problémů, z hospody jsem utekl už o půlnoci. Šumákem slibovaný nabušený Polák mne asi nechtěl, až v sobotu těsně před výdejem map jsem se přifařil do týmu ke dvěma spoluběžcům, Pavlovi s Tomášem. Trasu jsme naplánovali ve spěchu, což nevadilo, jelikož stejně nebylo moc co vymýšlet. Horší bylo, že mi zbylo málo času na převlečení a zabalení batohu. Spěšně jsem do něj všechno naskládal a už jsme stáli na startu. Vyrazil jsem pln nadějí na dobré umístění. Asi po 500 metrech jsem si uvědomil, že jsem svou závodní čelovku nechal ve stanu. Nevracel jsem se, holt si musím vystačit se záložní Petzlovkou.

Na první kontrolu přibíháme spolu s nejlepšími, ti stoupají do kopce ke kontrolám, které chceme dát až cestou do cíle. Klušeme převážně po silnicích a malinko zaplašíme při dohledávce ohybu potoka. Při postupu na pátou kontrolu vyrábíme strašlivý kiks. Nepřesvědčil jsem kolegu, že busola ukazuje jinam, a tak jsme zbytečně vylezli na kopec na okraji mapy (možná už mimo závodní prostor). Na odběhu nám Tomáš navrhuje, že máme dál běžet sami, že on sám dojde do cíle. To samozřejmě nejde, tak volíme návrat do cíle s tím, že poté budeme pokračovat ve dvou. Jdeme pomalu a cestou sbíráme borůvky i všechny kontroly v dosahu. Do kempu dorážíme přesně se setměním, morálka i chuť vyrazit ještě někam jinam než do hospody jsou samozřejmě v tahu. Ani večírek nestál za moc, narozdíl od loňského narvaného hash housu jsme se v hospodě skoro báli.

Ale vše špatné je k něčemu dobré. V neděli jsem si místo trápení na trati užil výlet k nejvýchodnějšímu bodu ČR a trojmezí Česko-Polsko-Slovenské hranice.